speciální nabídka

Jedno vstupné do dvou muzeí

Navštivte naše muzeum a získejte vstup do Muzea diamantů zdarma.

ornamentMuzeum českého granátuornament

ptáček

Muzeum českého granátu je jedinečnou expozicí unikátních šperků a předmětů zdobených výhradně českými granáty. Kolekce představuje ucelený průřez šperkařstvím od raných dob, kdy se český granát začal při výrobě šperků používat, až do počátku dvacátého století.

Muzeum českého granátu nabízí také setkání s historií těžby granátů v českých zemích. Seznámíte se s lokalitami a technologiemi těžby českých granátů, způsoby jejich broušení a dalšího zpracování. K vidění je například starý brus z poloviny 18. století. Dozvíte se také něco o energetických účincích českých granátů a jejich léčebné síle.

Muzeum českého granátu nabízí ke koupi originální dobové šperky zdobené českými granáty včetně certifikátu jeho původu a pravosti. Na památku si můžete také vybrat některý z mnoha originálních upomínkových předmětů.

Návštěva muzea českého granátu je určena milovníkům historie, šperků a řemesel a nabízí zajímavý zážitek i návštěvníkům z řad široké veřejnosti včetně turistů, kteří zavítají do Prahy.

ornamentHistorieornament

spona

Granáty patří bezesporu mezi nejstarší známé nerosty a zároveň mezi drahé kameny v nejstarších dobách užívané k ozdobným a rituálním účelům. Zmínku o nich najdeme již v Peri lithon, díle řeckého filosofa Theofrasta z Efesu (372–287 př. n. l.). O granátech se dále zmiňuje známý římský polyhistor Gaius Plinius Secundus (23–79 n. l.) ve své 37svazkové encyklopedii Naturalis historia, kde je označoval jako „carbunculus“ (nejspíše se tehdy jednalo o almandiny). Známy byly rovněž ve starověkém Řecku a Římě, v Kartágu a dalších kulturních zemích severní Afriky.

Označení granát je pravděpodobně odvozeno z latinského slova granum, tj. zrno. Název pochází již z 13. stol., kdy ho poprvé použil německý teolog a filosof Albertus Magnus (1193–1280). Jiná teorie tvrdí, že název vznikl z latinského malum granatum, tj. granátové jablko (podle nejčastějšího zbarvení granátu). O granátech v Čechách píše i jáchymovský přírodovědec a lékař Georgius Agricola (vlastním jménem Jiří Bauer) ve své De natura fossilium libri X (1494–1555).

Historie českého granátu je v podstatě stejně stará jako historie granátu obecného, avšak s tím rozdílem, že český granát byl nazýván pouze carbunculem. Osobní lékař Rudolfa II. Anselmus Boëtius de Boodt ve spise Gemmarum et lapidum historia (1609) popisuje práci sběračů a brusičů drahokamů a pojednává také o léčebných silách českých granátů.

Podle některých názorů nedosahují české granáty velikosti těch orientálních, avšak jejich předností je překrásná rudá barva. Dokonale vzdorují ohni a nalezené jsou bez sebemenšího kazu. Boetius také přesně určuje naleziště v Českém středohoří a na Jizerské louce.

ornamentTěžbaornament

těžba

 

V oblasti Českého středohoří byla první „těžba“ českých granátů soustředěna pouze na jejich ruční vybírání z na granáty chudé ornice, ideálně po dešti, kdy jsou granátová zrna velmi dobře vidět. Na některých místech se v této oblasti podle několika autorů udržel prakticky v nezměněné formě až do začátku 20. století jiný primitivní způsob těžby – získávání granátů přímo z pyroponosných poloh (v Českém středohoří nazývaných jako křehoť nebo také křemeť) pomocí vyhloubených mělkých rýh a šachtic. V současné době hojně hledají na polích granáty amatérští sběratelé kamenů.

Efektivnější způsob dobývání granátů spočíval v úplném odstranění skrývky (ornice a podorničí) na určité ploše a následné přímé těžbě pyroponosných poloh do hloubky max. 7 m. Po skončení těžby byl přebraný štěrk (již bez českých granátů) vrácen zpět do vytěženého prostoru a na závěr překryt ornicí.

Důmyslnějším způsobem těžby bylo využívání šachtic a podmolů. Hledači granátů se nechtěli zdržovat s odstraňováním skrývky (místy mocné až 7 m) z celé plochy nad těženou plochou a tak začali razit úzké šachtice, kterými mohl projít okov. Ten byl na povrchu napojen na ruční rumpál ovládaný dvěma lidmi. Poté, co šachtice pronikla skrývkou nebo svrchními málo bohatými vrstvami a dosáhla pyroponosných vrstev (křehotě), začali horníci všemi směry z šachty razit dobývky. Tento způsob těžby nebyl právě bezpečný, jak dokládají záznamy o četných smrtelných nehodách.

Posledním způsobem, jak se české granáty v Českém středohoří těžily a těží dodnes, je lomové dobývání. S jeho nástupem také definitivně skončila individuální neorganizovaná těžba.

Těžba ložiska po odstranění skrývky tvořené ornici a podorničím probíhá v jednom těžebním řezu pomocí pásových rypadel a nakladačů. Natěžený materiál se převeze do úpravny v Podsedicích, kde je pomocí rotačních sít a sazeček získán granátový koncentrát, který je dále ručně přebírán a tříděn v družstvu Granát přímo v závodě v Turnově.

ornamentBroušeníornament

prsten

Počátkem 17. stol. se surové české granáty dodávaly na pražský trh a následně se v Praze brousily a vrtaly. Brusírna označovaná jako Císařský mlýn vznikla na popud císaře Rudolfa II. v pražském Bubenči na konci Královské obory a pracovaly tu tři slavné generace Italů Misseroniů. Kromě broušení českých granátů se zde vyráběly především nádoby vyřezávané z křišťálu, záhnědy, achátu, jaspisu apod. Brusírny vznikaly i na Novém městě pražském. Prvním brusičům udělil císaři již v roce 1598 privilegium na vývoz českých granátů do ciziny (vyjma velkých kusů).

Ve stejné době byla založena i brusírna v Brandýse. Za vlády Rudolfa II. přichází do Čech další vlna prospektorů především z Benátek, kteří se usazují v Mašově u Turnova. V Čechách, pravděpodobně v Turnově, byly broušeny jen velké granáty. Až císařovna Marie Terezie plně přesunula výhradní právo na broušení a vrtání českých granátů zpět do Čech. Toto právo získal nejvyšší purkrabí v Čechách Filip hrabě Kolovrat Krakovský. Na konci 18. stol. byly granáty broušeny též na panství hraběte Lobkovice v Jistebnici u Tábora a hraběte Hatzfelda v Podsedicích v Českém středohoří (založeno 1770). Brusírna v Podsedicích později přešla na hraběte Schönborna a fungovala až do 70. let 19. stol.

Ve Středohoří (v Podsedicích, Třebívlicích a pravděpodobně i jinde) dále pracovali samostatní brusiči. Ze Středohoří bylo broušení českých granátů přesunuto zpět do Turnova, kde se brousilo pravděpodobně již od 17 stol. a broušení se zde, na rozdíl od jiných středisek, udrželo dodnes. V polovině 19. stol. bylo v Turnově zaměstnáno z dnešního pohledu úctyhodných cca 2 000 brusičů. Přibližně ve stejné době, kdy byla založena brusírna v Podsedicích, vznikly i brusírny na lobkovickém panství v Obřicích a Netlukách a dále ve Vlastislavi a v Bilíně. Obrovský zájem o obor si 3. září 1883 vynutil založení Odborné školy pro úpravu drahokamů (později Státní odborná škola šperkařská v Turnově, dnes Střední uměleckoprůmyslová škola), přičemž vyučovat se zde začalo 8. listopadu 1884.